Myslím, že to bylo v roce 1964, kdy se začínaly objevovat různé beatové skupiny v Čechách. Já jsem chodil na jedenáctiletku ve Varnsdorfu, a ve třídě byli spolužáci, kteří také hráli na různé nástroje. To byl Jiří Musílek (který teď bydlí v Dolním Podluží), Láďa Dlouhý, Ilona Kellerova a já. Po večerech jsme se scházeli a zkoušeli napodobovat hlavně instrumentálky po anglické skupině The Shadows. Po nějaké době, tehdejší Klub Elite uspořádal na Střelnici soutěž skupin. Vítěz měl dostat hudební nástroje, zesilovače a další vybavení pro celou skupinu. No a my jsme to vyhráli.
Láďa Dlouhý a Ilona toho poté zanechali, tak jsme hledali někoho na bubny a basovou kytaru. Našli jsme Jožina Lamače a chvíli s námi hrál na bubny Jirka Moc (syn tehdejšího kapelníka Moce). Ten však později začal hrát s jinou skupinou v Klubu Velveta a k nám přišel Jarda Mikule. Toto obsazení trvalo asi další rok (já na sólo kytaru, Jožin Lamač na basovou kytaru, Jiří Musílek doprovod a Jarda Mikule bubny). Později se k nám přidal Olda Zmrzlík. Vystupovali jsme hlavně na Střelnici, účastnili se několika soutěži v kraji a také jsme často hráli v okolních městech.
Samozřejmě, že jako všechny jiné skupiny, jsme kopírovali hlavně ty ze západu (The Beatles, The Animals, Yardbirds atd). Také jsme měli v repertoáru instrumentální skladby (po Shadows, pražské skupině Mefisto, atd). Rovněž jsme skládali a hráli svoje písně. Hlavně se na tom podílel Jožin Lamač. Domnívám se, že jsme měli úspěch, protože na Střelnici byl vždycky plny taneční sál. Skončili jsme v roce 1966, protože jsme šli buďto na vysokou školu, nebo někteří na vojnu. Já emigroval do USA v roce 1969, ale muziku jsem neopustil a hrál v několika skupinách, hlavně hudbu z 60. a 70. let.
Co vedlo k zakládání beatových skupin v 60. letech minulého století. Skupiny se dávaly dohromady hlavně po poslechu západních rozhlasových stanic a část z poslechu se přetáčela na magnetofon. V radiu nebo televizi u nás se nové skupiny neuváděly. S Jirkou Musílkem jsme chodili do hudební školy ve Varnsdorfu, kde jsme hráli oba na housle. Takže noty, akordy a hudební pozadí (doprovod atd.) jsme lehce odposlouchali. S jazykem, téměř vždy angličtinou, to bývalo horší. Buď jsme tedy vytvořili svoje slova, hlavně zásluhou Jožina Lamače nebo jsme přepsali slova foneticky a naučili se je. Aniž bychom věděli, o čem ta píseň vlastně je. I teď mě to připadá legrační, když ty rock'n rollové písně poslouchám, a když znám angličtinu, tak mi to připadá skoro směšné, jak jsme to foneticky zkomolili. Také jsme kopírovali magnetofonové pasky od známých, ale nevím, odkud to bylo natočené. Zda z Anglie, Radio Free Europe, zapadni Německo atd. Zásadně jsme se vše naučili sami, neměli jsme nikoho, kdo by nám pomohl.
Solfernus byl v nejsevernějším cípu republiky první beatovou kapelou. Měli jsme první beatovou skupinu nejenom ve Varnsdorfu, ale v celém okolí. Proto při každém představení, většinou v neděli odpoledne, byl plny sál. Nejen mládeže z Varnsdorfu, ale hodně z Rumburku a Šluknova. Když začali hrát další skupiny, nebylo tam žádné soupeření. Ale samozřejmě, že mládež si oblíbila jednu nebo druhou a následovali ji. Buď k nám na Střelnici, nebo do klubu Velveta, kde začali hrát Beavers. Z jiných měst jsme neměli konkurenci, protože po celou dobu, co Solfernus vystupoval, stále za ním dojížděli lidé z okolí. Když jsme s hraním skončili, tak asi na jeden rok to po nás přebral jiný bigband, ve kterém hrál Jirka Musilek, bratr Oldy Zmrzlika a další tři kluci, na jejichž jména si už nevzpomínám.
V počátcích beatu byla volnost. Potíže s úřady nebyly velké. Samozřejmě, že se dlouhé vlasy policajtům nelíbily. Přes den se česaly za uši, aby nebyly tak vidět. Pamatuji si, že k nám jezdilo pár chlapců z Rumburku s vlasy až skoro do půl zad a jednou byl jeden z nich ostříhaný. To udělala policie, protože neměl fotku s dlouhými vlasy v občanské knížce. Taky je jasné, že když se někde něco stalo, tak jsme byli první podezřelí. Sám jsem zažil, že k nám do bytu přijel policista, jmenoval se Goldhammer a odvezl mne na policii na motorce. Někdo se totiž popral u restaurace Modra Hvězda na tehdejší Stalince a svědek uvedl, že jeden měl kytaru. Nebylo divu, že nejdříve podezřívali mne, i když jsem s tím neměl co dělat. Jinak v době, co jsme hráli, tak anglické texty nebo anglické názvy skupin oficiálně nikomu nevadily.